Snad všichni, kdo využívají častěji leteckou přepravu, už se někdy setkali se zpožděním. Většinou jen s tím únosným, které se ještě dalo vydržet a které se vyřešilo nanejvýš tak nějakým tím nespokojeným mručením pod fousy, ale tu a tam i přece jenom už moc dlouhým a problémy znamenajícím.
A pokud se takové zpoždění odehrálo na palubě eurounijních, norských, švýcarských nebo islandských letadel, pokud k němu došlo na jakékoliv lince začínající i končící v právě zmíněných zemích nebo u jakýchkoliv dopravců letících z uvedených zemí mimo ‚Evropu‘, mohl a může si být člověk jist, že se na něj vztahuje regulace 261/2004, striktně vymezující, na jaké odškodné má člověk nárok, a to podle délky letu a dosaženého zpoždění v cílové destinaci.
Tady by se tedy měl člověk odškodnění za zpožděný let jednoznačně dočkat. A nějaké odškodnění by mu mělo zřejmě náležet i v případě využití společností jiných, řídících se zákony jejich zemí a jejich vlastními přepravními podmínkami.
Ovšem ne vždy člověku přeje štěstí. Ve zmíněné regulaci je totiž také ustanoveno, že ono až šestiseteurové odškodné náleží cestujícímu pouze v případě, že ono zpoždění zavinily samy aerolinie, když neudělaly vše, co udělat měly a mohly. Pokud došlo ke zpoždění vlivem počasí, přírodních neštěstí, stávek třetích stran, omezení letového provozu nebo bezpečnostní situace, ona kompenzace se nevyplácí.
A i když jsou na vině aerolinie, nejednou se pokoušejí ze svých povinností vyvléci, a to právě tím, že se vymlouvají na příčiny spadající mezi ty jimi neovlivnitelné. Nebo s tím, kdo žádá odškodnění, vůbec nekomunikují.
A pak je třeba vsadit na právníky, kteří se tomuto oboru věnují. Kteří se vyznají, poradí si s tím a oprávněné odškodné vymohou. A sami si vezmou provizi teprve ve chvíli, kdy už jejich klient své odškodné pomyslně drží v ruce.
Na což má nárok každý, koho přepravili vinou aerolinií citelně později, než měli. Bez pardonu.